Je takřka nemožné ho sehnat. Na e-maily nereaguje, mobil nevlastní - popravdě řečeno - při jeho vzrůstu by to ani nebylo praktické, a když mu necháte vzkaz na zahradě pod sádrovou žábou, musíte jenom doufat, že bude mít zrovna náladu a schránku si vybere. Klíčový Dortík (luční). Jeden z nejmenších Dorťáků, plnící funkci talismanu, přívěsku na cokoli, nejlépe na klíče. Prostě "kluk" pro všechno, který nemá rád oslovení Dortík nebo zvířátko a nechává si říkat Dort.
Sešli jsme se na kávě v jedné kuchyni v podkrušnohorském městě Kraslice. Klíčový Dortík totiž bydlí nedaleko, nad vesnicí Stříbrná, na zahradě - louce téměř uprostřed lesa. Teď na zimu se přesunul do chalupy, která na "jeho" zahradě stojí, protože "příroda sice jo, ale vocať pocať". A o tom všem byl nakonec náš rozhovor - o přírodě a o tom, jak se v ní žije s úplně pitomým světlým kožichem a barevnou šálkou, o labužnictví a taky o tom, jak sníst jeřabinu, abyste nevypadali, jako by vás někdo postřelil, a nakonec taky o fascinaci obalovým materiálem a jednom výletě.
Dorte, díky, že sis na mě udělal čas, jaká byla cesta sem dolů?
No, není zač, moc se mi nechtělo, ale vím, že občas je nutný se někde ukázat. A cesta byla fakt hrozná jako vždycky. Tady u nás je všechno dost daleko, zvlášť pro mě, a je celkem umění přemluvit nějakou srnku, v horším případě zajíce, aby mě svezli aspoň na kraj města. Moc se jim sem nechce a já se ani moc nedivim. Naštěstí jedna moje známá měla zrovna cestu, tak mě vzala. Jinak bych musel vyrazit tak předevčírem.
Máš nějaký zvláštní důvod, proč tu žiješ, nebo je to jenom shoda náhod?
Tak předně jsem tu vznikl. To bylo letos v červnu, a když už se tak stalo, nechtělo se mi hned se přesouvat někam jinam. Navíc tu bylo fakt pěkně, vypadalo to na celkem slušnou zásobu jeřabin, louka celkem udržovaná, přes tejden ani noha a v případě nouze i střecha nad hlavou. Přišlo mi to jako velmi slušná kombinace všeho, co bych si tak nějak představoval, a tak jsem zůstal.
Postupně se ale ukázalo, že ne všechno je tak super, jak se z počátku zdálo.
Třeba to moje zbarvení, to jsem nedomyslel. Světlej, skoro bílej kožich a tyrkysová puntíkovaná šála - v lese jsem fakt nenápadnej. Ze začátku mi to úplně nedošlo, a tak jsem si tu většinu času vykračoval jak Trautenberg na výletě. Později jsem pochopil, že to takhle nepůjde - aspoň 2x za den jsem zdrhal před kánětem (oni jsou trošku natvrdlí, myš vidí úplně v každym) a jednou mě dokonce chytla lasička. To byla dost prekérní situace, protože, jak známo, my Dorťáci nemáme ruce a bez nich se vyprostit z takový uslintaný zubatý tlamajzny je celkem oříšek, ale nohy naštěstí máme, takže za jejich vydatné pomoci se mi to nakonec povedlo, ale voslintanej jsem byl teda strašně a navíc docela v šoku. Po tedlech incidentech jsem si vyrobil listnatej převlek a pak už byl celkem klid. Teď ještě občas někdo vystartuje, ale jsou to většinou nováčci, který mě ještě úplně neznají, takže si to celkem rychle vysvětlíme a pak je pokoj.
Mluvil jsi o jeřabinách, ale to není úplně standardní dortí jídlo, čím se tady živíš nebo spíš, co máš rád?
Jeřabiny jsou hrozně fajn. Teď na podzim jich je tu fakt hodně, ale je o ně celkem zájem, takže se jeden musí sakra otáčet, aby na něj vůbec něco zbylo. Ale nestěžuju si. Ve skalce, co tu majitelé udržujou, nebo spíš neudržujou, jsem si vydloubal díru a udělal takovej menší sklad. Tam jsem je nacpal a jestli mi to někdo nevybere, tak bez problémů do května vydržim. Co se týká standardního dortího jídla, tak to musim říct, že to je fakt ve většině případů neuvěřitelněj blevajz. Já nevim, nějak těm Dorťákům nerozumim. Mně prostě nepřijde normální jíst kuličkový vlákno. je to takový chlupatý, na koncích jako roztřepený, zapít to nemůžeš, barvu to má jenom bílou, takže očima si taky moc nepomůžeš, prostě děs. Normálně bych to doporučil jako materiál do Faktoru strachu, jak tam ty odvážlivci pojídaj třeba žížaly, ať zkusej todle - to bych na ně byl zvědavej. Kam se hrabe žížala - já už žížalu jed, to neni špatný maso.
Nechápu to, ale spousta Dorťáků to vlákno baští ani nemrkne, třeba ty polštářky, ty jsou tím úplně nacpaný! A pak se kdekdo diví, že když si domů nastěhuje Dorťáka, tak mu mizí věci z lednice - aby ne, když za celej svůj dosavadní život poznal jenom chuť kuličkovýho vlákna a najednou se mu otevřou takový možnosti! A to doslova. Pak je taky nemá bolet břicho, žejo, ale to jsem odbočil.
Pro mě jsou prostě jednička jeřabiny a přes léto celkem můžu i suchej rohlik a sem tam borůvku, klidně i zelenou. Ovšem s těma barevnejma plodamaje taky trochu potíž, což prožíváme teda asi hlavně my, světlochupáči, protože když nedáš pozor, si během vteřiny jako čuně: musel jsem si na to zvyknout a naučit se tyhle dobroty jíst. Teď už jsem fakt vycvičenej, bobule si poutkem vyhazuju do vzduchu a polykám je ještě za letu. Je to pak fakt pohoda a žádný fleky.
Co tvoje koníčky? Máš něco, co tě opravdu baví, co tě nabíjí energií?
Obaly. Objevil jsem je tady a naprosto mě to chytlo. Mám dokonce dojem, že jsem si na tom trošku ujel. Vůbec jsem netušil, kolik takových obalů může bejt! Ty barvy, materiály, provedení! Obsahově mě to zas až tak nezajímá, ale ta vnější vrstva je pro mě úplně fascinující. Přišel jsem k nim vlastně úplně náhodou, když jsem prozkoumával takovej velkej barel nahoře u chalupy - ten toho byl úplně plnej! Pak mi známí řekli, že je to popelnice a že je to úplně normální, že to do ní lidi takhle házej! To pro mě bylo zásadní. Pozdějc jsem se dozvěděl, že dole ve městě je takových popelnic mnohem víc a jsou ještě mnohem větší. A to jsem prostě musel prozkoumat! Takže na konci léta jsem vyrazil na takový malý trip. A bylo to super! Jenom já, blankytně modrá obloha nade mnou, hřejivé letní slunce v kožichu, tlustí štěbetající vrabčáci a jedna popelnice vedle druhý, navíc nacpaný k prasknutí samými obaly. Fakt dokonalá dovolená, kam se hrabě Egypt. Na téhle cestě taky vznikl nápad na retrospektivní výstavu obalů, ale nepřistoupil jsem k tomu moc chytře, což mě dneska s odstupem času fakt dost štve, protože moje sbírka byla po tomhle výletě dost obsáhlá a téměř o všechno jsem vlastní blbostí přišel.
Co se stalo? Popeláři?
Ale ne, chtěl jsem tu sbírku představit veřejnosti jako takovou ucelenou záležitost. Mělo to působit jako kolekce. Všechno jsem měl do detailu promyšlený, exponáty jsem instaloval do venkovního prostoru, což pochopitelně mělo působit na návštěvníky a taky trochu šokovat. Ale netušil jsem, že narazim na naprostý nepochopení. Když už byla instalace před dokončením, dorazili majitelé pozemku a s výkřikama typu "zase ten pitomec jezevec!" to všechno nacpali do pytle a odvezli. Zbyly mi jen 3 krabičky od sýra. Společnost prostě asi ještě není na podobnej typ instalací připravená, jinak to nevidim.
Možná to prostě budeš muset zkusit změnit...
No, možná mi nic jinýho nezbyde.
Žádné komentáře:
Okomentovat